Deník drakobijkyně- díl 1. (Šerý hvozd)

16. dubna 2010 v 21:07 | Medůza182 |  Deník drakobijkyně
Malá skupinka se prodírala lesem. Sem tam se ozývaly podivné zvuky, v křoví i korunách stromů něco šustilo- ať už jen vítr, či predátor, o tom mohli jen spekulovat. Zápoje větví však nepouštěly na zem žádné světlo a jen se skupinka vnořila do stínů lesa, ten se za nimi nemilosrdně uzavřel a vydal je napospas divokým bestiím. Tak šli, opanovaní strachem a nejistotou, celé hodiny. Ale mohli to být i minuty, to se ale v šeru lesa nedalo poznat. Zhruba v poledne překročili prokletou říčku D'nuil, přičemž se po nich rozehnala silná chapadla nějakého říčního tvora. Zhruba, když se začalo stmívat, lesem zaduněl vzdálený řev, při kterém se otřásala zem. Skupinka raději přidala do kroku, prodírala se houštím co nejrychleji. Z dáli bylo slyšet podivné dunění, jakoby někde hluboko za nimi dupal rozzuřený obr o zem. A do toho podivný křik nějakého obrovského ještěra. Skupinka si raději zkontrovala, jestli má po ruce krátký, ale ostrý nůž.
Tak dlouho postupovali, náhle podivně tichým lesem- už je nesledovaly tiché oči, čekající na jediný špatný krok. V korunách mocných stromů i keřů už se nepohnul ani lísteček, a to skupinku znervóznilo ještě víc. Sotva viditelně se sešeřilo, ale nikde se neozýval žádný podivný zvuk nočních tvorů, jen vítr tiše hrál na listy a větve. Došli na podivnou mýtinu- stromy byly vyrvány i s kořeny, všechny zpálené a zuhelnatělé. Byly tu však jistě už dlouho opuštěné- nikde žádné stopy v hlíně bez trávy a plevele, ovšem v některých kmenech byly děsivě hluboké rýhy a sem tam byla poodkrytá zešedná kost- většinou lebky vysoké zvěře a malých hlodavců- ani ti nestačili uniknout hněvu toho, co tuto zkázu způsobilo. "Můžeme tu přenocovat", navrhl muž v čele skupiny a sundal si ze zad těžký batoh. Ostatní následovali jeho příkladu a unaveně shazovali své batohy na suchou hlínu. Neopovážili se však rozdělat oheň, a tak si museli vystačit jen se sušenými rajčaty, kusem chleba a vodou. Poté si na sypkou hlínu rozložili deky, položili se na ně a mlčky sledovali oblohu nad sebou- to byla v Šerém hvozdu veliká vzácnost, protože stromy nepropouštěly dovnitř světlo a v jejich korunách sídlili podivní tvorové, takže se na ně nikdo neopovažoval vylést, i kdyby se mu to povedlo.
Vlastně byl zázrak, že jsou ještě na živu. Podle legend tu každý téměř poutník nepřežil čtyři dny. A naše nepočetná skupinka neviděla hvězdy od té doby, co i přes všechna varování poutníků, hospodských i sedláků vešli do Šerého hvozdu. Dnes je to čtvrtý večer.
Artemis, pružná elfka s půvabnými rysy, hvězdy milovala. A také milovala noc- voněla dobrodružstvím a svobobou. Vždy říkávala: ,,Dokud ti svítí hvězdy nad hlavou a zakrývá tě rouška tmy, jsi v bezpečí." Teď trávě sledovala hvězdy svýma zářivýma, světle šedýma očima. Takové oči se neviděly často- byly plné života a malých, roztančených jiskřiček. Její dokonalý, tmavý obličej rámovaly vlasy jasně hnědé barvy, měla dlouhé, štíhlé prsty a dlouhé, tenké a elegantní opálené nohy. Jak se jí tak v očích odrážela hvězdnatá obloha, zaduněla z hloubi lesa zase ta dutá rána, někde daleko v lese, sotva postřehnetulné zadunění i ten podivný, táhlý řev. Ani nevěděla jak, ale najednou se jí rozzářená obloha začala postupně zatmívat, až se propadla do tichého, klidného a plynulého spánku.
Ráno se, jako vždy, probudila mezi prvními. Argon právě balil poslední mísy, pánve a hrnce z večera. Na jednom z ožehnutých kmenů chrápal rezatý mladík, pihami posetý obličej protáhlý. Zdřejmě měl v noci hlídku a usnul. Všichni ostatní ještě spali, někteří klimbali- jen jeden spacák zůstal volný- Myrta se byla tradičně projít za ůsvitu. Hvozd byl zbarven do oranžova, lesy jemně šustily ranním vánkem a v korunách stromů jemě prozpěvovali malí ptáci. Sem tam se ozvala veverka, ale jinak byl všude klid. Artemis pružně vyskočila a protáhla se.,,Dobré jitro", pozdravil ji Argon a mírně se na ni usmál. Srdečně mu úsměv oplatila. ,,Dobré ráno, Argone."
Takový úsměv vehnal do většiny chlapců stud a tváře jim zabarvil ruměnec, Argon však jen nadále balil tábořiště. Tiše a obratně se pohyboval kolem napůl vyhaslého ohniště, ze kterého se dosud jemě kouřilo, a balil poslední věci do svého batohu.
,,Radši vzbudím ostatní- než se vymotají, bez problémů nachystáme snídani."
Argon kývl. ,,Myrta šla právě pro nějakou vodu, abychom ušetřili zásoby. Dal jsem jí mapu- kousek odtud je čistý potok. Je to divné- i přes pitnou vodu, která je tu vzácností, tam nejsou žádná zvířata, ba ani Anůr. To, co si tu vytvořilo tohleto spáleniště", rozhodil ruce kolem sebe, ,,, je asi moc vyděsilo."
Artemis se usmála. ,,Tak tobychom si měli pospíšit, než je ten strach přejde- ta obluda, co tohle způsobila, se asi ještě dlouho nevrátí."
Rychle a obatně spolu balili tábor a jemně vymotávali ze spacáků zbytky skupinky. Když posnídali půlku měkkého chleba s lahodným máslem (Ranom, rezatý, pihatý chlapec protestoval nad tím, že není mléko ani sýry či maso), vydali se dál. Měli před sebou dlouhou cestu, nyní zase jen temným, nepropustným lesem. A jakmile vkročili mezi první stromy, les se za nimi opět neprodyšně uzavřel a vydal je napospas hladovým, zvědavým očím, které už dlouho nic nejedli, protože se ukrývali před hrozícím nebezpečím. Hlad už přemohl obavy. Ale co když nebezpečí právě hrozilo o to více právě naší nepočetné skupince, jestliže na ně narazí ten běs, který už zdáli zahnal ty nejobávanější šelmy? Šelmy, které teď opět sledovaly každý jejich krok.

Ano, jak jste si již jistě všimli, příběh o vlčici už očividně nepostupuje, takže píšú něco ze světa Pána prstenů. Pište komentáře- hrbím se u toho už poměrně dlouho! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama